Gaspard de la Nuit
2. 11. 2021 – 10. 12. 2021
kurátor: Radek Wohlmuth
Obrazy vizuální umělkyně Iry Svobodové (1986) si během let získaly pozornost a mezinárodní respekt precizním provedením a doslova architektonicky promyšlenou kompoziční stavbou. Její nový cyklus se ale od těch předchozích zásadně liší. I když není příliš početný, přesto má v rámci její tvorby výjimečnou pozici a může pro ni mít až iniciační charakter. Jeho přelomovost nespočívá v odklonu od formální dokonalosti postavené na geometrizujícím tvarosloví, ale v novém přístupu k obsahové stránce, což se reálně promítá nejen do vizuální roviny, ale především do emotivní hloubky, a právě ta představuje rozdílovou kvalitu. Z víceméně exaktní malířky se tak stává storyteller – vypravěčka příběhů.
Jak název výstavy naznačuje, základní inspiračním zdrojem se pro Iru Svobodovou tentokrát stala literární práce, konkrétně stejnojmenná kniha francouzského spisovatele Aloysia Bertranda vydaná teprve posmrtně v roce 1842 (česky poprvé: Kašpar Noci, nakl. Jan V. Pojer 1935). Na tento ve své době polozapomenutý, dnes kultovní soubor básní v próze na hranici poezie a fantastiky upozornil o dvě dekády později Charles Baudelaire a udělal z něj základní kámen žánru a zároveň kanonické dílo rodícího se symbolismu, které se ale stalo stejně důležitým i pro prokleté básníky nebo surrealisty.
Je typické, že také Ira Svobodová se k němu dostala zprostředkovaně. Nejprve skrze temný – stejně tak náročný jako podmanivý – klavírní triptych Maurice Ravela z roku 1908. Pak prostřednictvím pozdního plátna Toyen Půlnoc, erbovní hodina z roku 1961, které vychází z poetické stati plné nočních přízraků Gotický pokoj. Přestože byly oba její zdroje odvozené a navíc nonverbální povahy, byly jistě dostatečně intenzivní na to, aby posloužily jako výchozí moment. Situace, kdy interpret vychází z interpretací, není pro postinternetovou dobu neobvyklá. O to cennější je, že se nechala pohltit také knihou. Teprve tehdy se totiž dostala do stejného bodu jako její předchůdci.
Předobrazy obrazů se tak nakonec stala nejen ravelovská trilogie Ondine /Vodní víla/, Le Gibet /Šibenice/ a Scarbo, ale doplnily ji ještě básně Chèvremorte a Madame de Montbazon, kterou na rozdíl od ostatních ztělesňuje skleněný objekt. Ira Svobodová se na jednu stranu nechala vést textem a hudbou, na stranu druhou vycházela z osobní mytologie. Obojí ji přirozeně směrovalo při formálním i emotivním řešení jednotlivých prací a zároveň přispělo k autenticitě a autonomii, která se odráží v nedoslovnosti vůči předloze. Jejím výrazem je i kvarteto formátově odlišených pláten filozofické povahy dále rozvíjejících vizuální úvahy ohledně duše nebo prázdnoty.
Jakkoli se může zdát, že dvě století staré poetické črty jsou aktuálnímu životnímu pocitu vzdálené, stačí si definovat témata, která se jimi proplétají – láska, samota, úzkost či smrt, aby bylo jasné, že pravý opak je pravdou. Průvodním motivem spojujícím všechny malby je stuha, nenápadný odkaz na Toyen, ale především plastický prostředek se schopností tvarové modelace, jenž v sobě zahrnuje oba póly emotivního spektra – něhu, krásu, ale i erotiku, bolest a strach. Klíčovým symbolem se pro Iru Svobodovou ovšem stal kruh – otevřený symbol dokonalosti a nekonečna, nicméně v tomto případě především ne/naplnění, které nás ve větší či menší míře všechny provází na každém kroku.
Radek Wohlmuth
foto BoysPlayNice
—
Over the past several years, the paintings of artist Ira Svobodová (1986) have gained attention and international respect thanks to their meticulous execution and truly architecturally considered compositional structure. Svobodová’s latest series, however, is fundamentally different from her previous creations. Though modest in size, it holds a unique position within her body of work and may well augur the beginnings of something new. The series’ groundbreaking nature rests not in a divergence from her geometric formal vocabulary, but instead shows a new approach in terms of content, reflected not only on the visual level but above all in the works’ emotional depth. Herein lies their different quality. A more or less exacting painter thus becomes a storyteller.
As the exhibition’s title indicates, Svobodová’s main source of inspiration was the eponymous literary work of the French author Aloysius Bertrand, published posthumously in 1842 (Gaspard of the Night; first complete English translation 1977). Almost forgotten in its time, this collection of prose poems mixing poetry with fantasy gained attention two decades later thanks to Charles Baudelaire, who made it a cornerstone of the genre. A canonical work of early Symbolist literature, it was nevertheless just as important for the “accursed poets” and the surrealists. Today, the book holds cult status.
Notably, Ira Svobodová found her way to Gaspard de la Nuit in an indirect manner. First through Maurice Ravel’s dark – equal parts demanding and captivating – 1908 piano triptych; then thanks to a late work by Toyen, 1961’s Midnight, the Blazoned Hour, which was based on “The Gothic Room,” a poem full of nighttime specters. Although both these sources of inspiration are nonverbal interpretations, they were definitely sufficiently intense to serve as a catalyst. Besides, in the post-internet era it is not unusual for an interpretation to be based on an interpretation. The fact that Svobodová also let herself be absorbed by the book is all the more valuable. Only in this way could she reach the same point as her predecessors.
In the end, Svobodová’s series was modeled on the three sections of Ravel’s trilogy – Ondine (Undine), Le Gibet (The Gallows), and Scarbo – and on the poems “Chèvremorte” and “Madame de Montbazon,” the latter of which, unlike the others, took the form of a glass object. She let herself be guided by the text and music while also working from her own personal mythology. Both approaches naturally shaped her formal and emotional approach to each piece and also contributed to their authenticity and autonomy, as expressed by the fact that her works are not literal representations of the original. The series’ four philosophically-tinged canvases of varying sizes further develop Svobodová’s visual exploration of the soul and of emptiness.
Although 200-year-old poetic sketches might seem far removed from contemporary life, a quick look at the themes running through them – love, solitude, anxiety, death – indicates that the exact opposite is true. Svobodová’s paintings all share the motif of a ribbon, a subtle reference to Toyen that above all possesses a plasticity capable of modeling a sense of shape and that encompasses both extremes of the emotional spectrum – not just tenderness and beauty but also eroticism, pain, and fear. A key symbol for Ira Svobodová, however, is the circle – an open symbol of perfection and infinity, though in this case primarily of the un/fulfilment that, to a greater or lesser extent, accompanies us at every step.
Radek Wohlmuth
exhibition curator
photo BoysPlayNice
translation Stephan von Pohl
Gaspard de la Nuit
2. 11. 2021 – 10. 12. 2021
kurátor: Radek Wohlmuth
Obrazy vizuální umělkyně Iry Svobodové (1986) si během let získaly pozornost a mezinárodní respekt precizním provedením a doslova architektonicky promyšlenou kompoziční stavbou. Její nový cyklus se ale od těch předchozích zásadně liší. I když není příliš početný, přesto má v rámci její tvorby výjimečnou pozici a může pro ni mít až iniciační charakter. Jeho přelomovost nespočívá v odklonu od formální dokonalosti postavené na geometrizujícím tvarosloví, ale v novém přístupu k obsahové stránce, což se reálně promítá nejen do vizuální roviny, ale především do emotivní hloubky, a právě ta představuje rozdílovou kvalitu. Z víceméně exaktní malířky se tak stává storyteller – vypravěčka příběhů.
Jak název výstavy naznačuje, základní inspiračním zdrojem se pro Iru Svobodovou tentokrát stala literární práce, konkrétně stejnojmenná kniha francouzského spisovatele Aloysia Bertranda vydaná teprve posmrtně v roce 1842 (česky poprvé: Kašpar Noci, nakl. Jan V. Pojer 1935). Na tento ve své době polozapomenutý, dnes kultovní soubor básní v próze na hranici poezie a fantastiky upozornil o dvě dekády později Charles Baudelaire a udělal z něj základní kámen žánru a zároveň kanonické dílo rodícího se symbolismu, které se ale stalo stejně důležitým i pro prokleté básníky nebo surrealisty.
Je typické, že také Ira Svobodová se k němu dostala zprostředkovaně. Nejprve skrze temný – stejně tak náročný jako podmanivý – klavírní triptych Maurice Ravela z roku 1908. Pak prostřednictvím pozdního plátna Toyen Půlnoc, erbovní hodina z roku 1961, které vychází z poetické stati plné nočních přízraků Gotický pokoj. Přestože byly oba její zdroje odvozené a navíc nonverbální povahy, byly jistě dostatečně intenzivní na to, aby posloužily jako výchozí moment. Situace, kdy interpret vychází z interpretací, není pro postinternetovou dobu neobvyklá. O to cennější je, že se nechala pohltit také knihou. Teprve tehdy se totiž dostala do stejného bodu jako její předchůdci.
Předobrazy obrazů se tak nakonec stala nejen ravelovská trilogie Ondine /Vodní víla/, Le Gibet /Šibenice/ a Scarbo, ale doplnily ji ještě básně Chèvremorte a Madame de Montbazon, kterou na rozdíl od ostatních ztělesňuje skleněný objekt. Ira Svobodová se na jednu stranu nechala vést textem a hudbou, na stranu druhou vycházela z osobní mytologie. Obojí ji přirozeně směrovalo při formálním i emotivním řešení jednotlivých prací a zároveň přispělo k autenticitě a autonomii, která se odráží v nedoslovnosti vůči předloze. Jejím výrazem je i kvarteto formátově odlišených pláten filozofické povahy dále rozvíjejících vizuální úvahy ohledně duše nebo prázdnoty.
Jakkoli se může zdát, že dvě století staré poetické črty jsou aktuálnímu životnímu pocitu vzdálené, stačí si definovat témata, která se jimi proplétají – láska, samota, úzkost či smrt, aby bylo jasné, že pravý opak je pravdou. Průvodním motivem spojujícím všechny malby je stuha, nenápadný odkaz na Toyen, ale především plastický prostředek se schopností tvarové modelace, jenž v sobě zahrnuje oba póly emotivního spektra – něhu, krásu, ale i erotiku, bolest a strach. Klíčovým symbolem se pro Iru Svobodovou ovšem stal kruh – otevřený symbol dokonalosti a nekonečna, nicméně v tomto případě především ne/naplnění, které nás ve větší či menší míře všechny provází na každém kroku.
Radek Wohlmuth
foto BoysPlayNice
—
Over the past several years, the paintings of artist Ira Svobodová (1986) have gained attention and international respect thanks to their meticulous execution and truly architecturally considered compositional structure. Svobodová’s latest series, however, is fundamentally different from her previous creations. Though modest in size, it holds a unique position within her body of work and may well augur the beginnings of something new. The series’ groundbreaking nature rests not in a divergence from her geometric formal vocabulary, but instead shows a new approach in terms of content, reflected not only on the visual level but above all in the works’ emotional depth. Herein lies their different quality. A more or less exacting painter thus becomes a storyteller.
As the exhibition’s title indicates, Svobodová’s main source of inspiration was the eponymous literary work of the French author Aloysius Bertrand, published posthumously in 1842 (Gaspard of the Night; first complete English translation 1977). Almost forgotten in its time, this collection of prose poems mixing poetry with fantasy gained attention two decades later thanks to Charles Baudelaire, who made it a cornerstone of the genre. A canonical work of early Symbolist literature, it was nevertheless just as important for the “accursed poets” and the surrealists. Today, the book holds cult status.
Notably, Ira Svobodová found her way to Gaspard de la Nuit in an indirect manner. First through Maurice Ravel’s dark – equal parts demanding and captivating – 1908 piano triptych; then thanks to a late work by Toyen, 1961’s Midnight, the Blazoned Hour, which was based on “The Gothic Room,” a poem full of nighttime specters. Although both these sources of inspiration are nonverbal interpretations, they were definitely sufficiently intense to serve as a catalyst. Besides, in the post-internet era it is not unusual for an interpretation to be based on an interpretation. The fact that Svobodová also let herself be absorbed by the book is all the more valuable. Only in this way could she reach the same point as her predecessors.
In the end, Svobodová’s series was modeled on the three sections of Ravel’s trilogy – Ondine (Undine), Le Gibet (The Gallows), and Scarbo – and on the poems “Chèvremorte” and “Madame de Montbazon,” the latter of which, unlike the others, took the form of a glass object. She let herself be guided by the text and music while also working from her own personal mythology. Both approaches naturally shaped her formal and emotional approach to each piece and also contributed to their authenticity and autonomy, as expressed by the fact that her works are not literal representations of the original. The series’ four philosophically-tinged canvases of varying sizes further develop Svobodová’s visual exploration of the soul and of emptiness.
Although 200-year-old poetic sketches might seem far removed from contemporary life, a quick look at the themes running through them – love, solitude, anxiety, death – indicates that the exact opposite is true. Svobodová’s paintings all share the motif of a ribbon, a subtle reference to Toyen that above all possesses a plasticity capable of modeling a sense of shape and that encompasses both extremes of the emotional spectrum – not just tenderness and beauty but also eroticism, pain, and fear. A key symbol for Ira Svobodová, however, is the circle – an open symbol of perfection and infinity, though in this case primarily of the un/fulfilment that, to a greater or lesser extent, accompanies us at every step.
Radek Wohlmuth
exhibition curator
photo BoysPlayNice
translation Stephan von Pohl